Let's make this happen girl, we're gonna showtheworldsomethinggoodcanasdfsaujwowjioeursja for yo-uuuuu-u-uuu....

A nedokážu ji vypustit z hlavy, protože je prostě strašně dokonalá 

a

já stejně vždycky byla na zrzáče.

Všichni to víme, oh božekde jeteďkonecWeasleymuasi bych ho umačkala, zase ho vidět. 

Ehm. Ehm. To je jako důležité odkašlání. 

Takže se Vám omlouvám, že jsem tu nebyla, protože jsem lyžovala někde ve Velkých Karlovicích, rozbíjeli jsme lustr (teda, to má práce nebyla), četli Relikvii Smrti, brečeli dobré tři dny nad Fredovou smrtí, pojmenovávali sjezdovky po Fredovi, srali vlekaře a naráželi si ruku.

Prostě skvělý týden, no ne? 

Nep. Pro někoho bohudík, pro někoho bohužel, ale neumřela jsem. 

První noc jsme si zas povídali, spíše křičeli po sobě a říkali si vtipy. Všechno bylo uřvaně normální dokud nezazněl ten zvuk. Něco bouchalo do dveří. Nikdo za nimi nebyl. Byla odchlípnutá záklopka od těch divných dveří, o kterých nikdo nic nevěděl. Neměli jsme klíče, nevěděli jsme co za nimi je, ale byli tam. Prostě jen byli.  Všichni jsme se nahrnuli k babičce dolů, že se bojíme. Byla  z nás dost vystreslá, někoho nechala spát dole a k nám nahoru šla spát. Po chvíli se ozvala další rána, tentokrát to odneslo okno. Vylekaně jsme přerušili i poslední pokusy o spánek. Prý to byl sníh, co padal ze střechy, ujišťovala nás babička. Jo, my víme. Ale to předtím to sníh nebyl. Byly to dveře. Někdo bušil. Sakra, nikdo o tom celý ten den nemluvil, ale všichni to věděli. Viděla jsem jim na očích, že to nebyl sníh. 

Aneb jedna taková Kingovská část. 

Ale je to pravda a já se vsadím, že si teď budete klepat na čelo a říkat (jak moje máma): Už to To přestaň číst. 

A TEN ZASRANÝ PLUGIN NESNÁŠÍ TWO DOOR CINEMA CLUB, PROTOŽE MI JE FURT STOPUJE A ASI DO TOHO ZA CHVÍLI KOPNU, PROTOŽE JAK SE OPOVAŽUJE?!

Vlastně jsem se tímto článkem asi chtěla jen ohlásit, no.

V pondělí jedu na okresní kolo v olympiádě z českého jazyka.

Celkem prdel je, že je to olympiáda pro tercii a kvartu a já jsem v sekundě, paní profesorkooo... t.t

A na vysvědčení byly "jen" 4 dvojky.

A rozhodla jsem se, že to dám na samé jedničky, musím.

Ale všichni toho od mé osoby moc čekají. Mám se snad každý rok ve třídě postavit a říct: "Paní profesorko, než zahájíte tuto hodinu, chtěla bych vám říct, abyste ode mě nic nečekala."

Protože už mě unavuje, že všichni čekají víc.

A nedají si říct.

Ale jak můžou vědět, že jsem schopna jejich očekávání splnit? 

Třeba tak schopná nejsem, lidi.

Amen.